Wikipedia.org říká, že v moderním pojetí je provozováním charity míněno poskytování pomoci, tam kde je potřeba. Platí to i v reklamě. Paradoxně.
Předvečer brněnského jazzového svátku. Jeden z organizátorů festivalu JazzFestBrno Vlasta Trllo, jejich designér Skákala a já. Kafe, pivo a naši psi. Dozvídám se, že město nemá zájem do kultury investovat. Festival nepodporuje, přestože nese jeho jméno, přestože určitě zvyšuje kulturní úroveň i nabídku akcí ve městě. Peníze festivalu chybí.
Organizátoři maximum investují do programu, který je každoročně na špičkové úrovni. Na propagaci festivalu už tolik peněz nezbývá, ale na jeho designu to kupodivu není poznat. Je to především proto, že Skákala investuje svůj čas i nápady vysoko nad budget, jenž je festival na svoji propagaci schopen uvolnit.
Není to ojedinělý příklad charity ve světě reklamy. Několika designérům i sám sobě jsem položil tři otázky. Směřované na projekty vznikající podobným způsobem, jež přitom nejsou pro nás designéry pouze jednorázové akce, ale dlouhodobá záležitost.
Skákala: JazzFestBrno a Jazz v Zemance
Jak jsi se k ‚JazzFestu a k Jazzu v Zemance‘ dostal?
Jako slepý k houslím. Zadavatel potřeboval na poslední chvíli předělat špatné návrhy. Znali někoho, kdo znal mě a tak jednou prostě zazvonil telefon. Jazz v Zemance je už pak vyústěním následné spolupráce.
Co tě na těchto projektech štve víc než fakt, že se ti to nevyplatí?
Nevím, zda se to nevyplatí. Nicméně u JazzFestu se jedná o relativně velikou akci a když nepočítám tvoji spolupráci na video spotech, tak ji dělám sám. V rámci rozpočtu je obtížné získat někoho dalšího kvalitního a především ho mít na tuto akci jen pro sebe, protože nejde jen o pár dnů, to si to raději celé udělám sám a mám jistotu, že to dopadne tak, jak chci. Je to tím pádem relativně vysilující maratón. Další věcí je právě ta časová náročnost, díky které nemohu plně pracovat na jiných projektech, v tomhle ohledu se mi to vlastně nevyplácí :)
U měsíčně se opakující Zemanky je to ovšem jiné a tam se přiznám mi naopak nevadí nic.
A proč jsi i přesto ochoten na ‚JazzFestBrno‘ pracovat?
JazzFest začal jako zajímavá alternativa ke komerční práci a vytvářet tak komplexní práci je samo o sobě vzrušující výzva. Navíc za tu dobu se z lidí kolem JazzFestu stali přátelé. Možná se také do jisté míry cítím být součástí toho všeho. Mám rád tu hudbu. Je to vidět :)
U měsíčně se opakující Zemanky mám navíc vlastní vnitřní koncept, který se neustále vyvíjí a beru to jako hru, kterou si hraji sám pro sebe. Můžu zkoušet různé postupy a tak to beru jako zábavnou rozcvičku.
V každém případě jsou tyto projekty mnohem volnější a umožňují alternativnější a zábavnější přístup než klasická komerční zakázka a možná to z ní dělá zajímavou i přes některé nevýhody.
Rád bych se ale vrátil k té předchozí otázce a tomu, jestli se tyto práce nevyplatí. Za dobu spolupráce s lidmi kolem JazzFestu jsem získal celou řadu zakázek. Mohu se tedy na tento typ zakázek dívat jako na investici bez rizika: mohu mít v portfoliu další práci, za kterou si stojím a navíc mohu získat zajímavého klienta :)
Filip Blažek: příští vlna/next wave
Jak jsi se k projektu ‚příští vlna/next wave‘ dostal?
Design pro kulturní festival příští vlna/next wave budu dělat letos po desáté, jeho tehdejší organizátoři mě našli přes internet; patřil jsem mezi první české grafické designéry, kteří měli na webu vystavené portfolio. Produkční tým se v podstatě nezměnil, a tak spolupracujeme dodnes.
Co tě na projektu ‚příští vlna/next wave‘ štve víc než fakt, že se ti to nevyplatí?
Asi neschopnost organizátorů dodat kvalitní podklady. Každý rok trávím hodiny tím, že po nich opravuji překlepy, doplňuji chybějící interpunkci, kontroluji pravopis zahraničních účinkujících, oslovuji umělce, aby dodali fotky ve vysokém rozlišení, sháním si vektorové verze logotypů sponzorů atd. A když je to celé hotové, pošlou mi obvykle texty znovu a k tomu další loga na plakát.
A proč jsi i přesto ochoten na festivalu pracovat?
Protože mám možnost každý rok experimentovat, zkoušet nové postupy, trochu provokovat a jít proti proudu. Některý rok víc, jiný míň, ale vždy se festivalové plakáty trochu vymykají aktuálním trendům. Mám rád zvlášť ten poslední, kde jsem si dělal legraci z designu letáků supermarketů, takových těch barevných a hrozně ošklivých.
Martin Pecina: Strom roku
Jak jsi se k práci na vyzuálním stylu ankety ‚Strom roku‘ dostal?
Na začátku roku 2006 hledala Nadace Partnerství, pořadatel ankety, schopné lidi pro vytvoření krátkého reklamního spotu na podporu akce. S kamarádem Pavlem Hrubošem jsme předložili jednoduchý výtvarný koncept, založený na ilustraci… A protože nikomu jinému se do práce nechtělo a nebo snad nikdo jiný nebyl ochotný či schopný práci zvládnout, rozvinula se na základě realizovaného spotu dlouhodobá spolupráce, která už trvá třetím rokem. Za tu dobu se mi podařilo sjednotit grafiku veškeré propagace ankety vyjma webu, nad kterým nemám žádnou kontrolu a který je aktualizován dosti živelně. A jelikož má loňský vizuální styl mezi veřejností velmi dobrý ohlas, přejímá jej pro své aktivity celý program Strom života, odnož Nadace partnerství, která má zmíněnou anketu na starosti.
Co tě na projektu štve víc než fakt, že se ti to nevyplatí?
Exploze logotypů prakticky na každé tiskovině, která jde ven. Nadace získává peníze od sponzorů, kteří z ní pak dělají své rukojmí a nutí nás dodržovat mnohdy obskurní grafické manuály a ještě obskurnější velikosti značek a jejich vzájemné poměry, které spolehlivě přebijí i tu nejlepší grafiku. V praxi pak trávím až padesát procent času přesouváním logotypů a nekonečným a úmorným mailováním, aby byli nakonec všichni spokojení.
A proč seš i přesto ochoten na ní pracovat?
Protože vím, že dobrý grafický design prodává a obzvláště neziskovky se smysluplnou činností si zaslouží maximální podporu. Setkal jsem se s více podobnými organizacemi a vím, že úroveň jejich vizuální komunikace bývá mnohdy zoufalá. Taková organizace, která se na veřejnosti prezentuje amatérsky, nevzbuzuje přílišnou důvěru ani v potenciálních sponzorech, ani ve veřejnosti. I když pro mě práce na anketě není zisková, těší mě fakt, že peníze, které se tak na designu uspoří, jdou na výsadbu stromů.
Lukáš Veverka: Jihlavská galerie Půda
Jak jsem se k práci pro ‚Galerii Půda‘ dostal?
Byl jsem prakticky u vzniku galerie. Galerii vede moje bývalá přítelkyně Lucie Berková. Protože je galerie od počátku nezisková a nekomerční, bylo jasné, že na propagaci peníze nebudou. A tak jsem design pro Půdu začal raději dělat sám a zadarmo, než aby plakáty a web galerie vyřešila nějaká místní reklamka, laciným způsobem odpovídajícím finančním možnostem galerie.
Co mě na projektu štve víc než fakt, že se to nevyplatí?
Asi nemožnost realizovat plakáty a ostatní tiskoviny způsobem, jakým bych chtěl. Plakáty tištěné laserovou tiskárnou mě neuspokojují. Naštěstí od letošního roku jsme začali plakáty tisknout ofsetem. Tisk dotuji ze svého, ale stojí to za to, vidět svoji práci kvalitně vytištěnou.
A proč jsem i přesto ochoten pro ‚Galerii Půdu‘ pracovat?
Protože vím, že si galerie nemůže dovolit propagaci, jakou by si zasloužila. A částěčně galerii považuji za svůj projekt. Alespoň po designové stránce. Design galerie jsem vytvořil, a asi bych nezvládl, kdyby s ním někdo zacházel nešikovně nebo lacině jen proto, že na kvalitní design nemá galerie peníze.
Lukáš Veverka
https://www.designportal.cz/nazory-komentare/charita-v-reklame.html
19.05.08
