Fotograf Stanislav Petera s retušérem Jiřím Kubíkem připravili kalendář pro Národní protidrogovou centrálu. Fotit chlapíky v kuklách není žádný med pro fotografa a tím méně pro modelku. Pokud má být děj zasazen do opuštěné továrny uprostřed hornaté krajiny na přelomu podzimu a zimy, pak se dá tušit, že retušéra čeká pár bezesných nocí. Na to jak to celé proběhlo jsme se zeptali samotného autora:
Jak vznikal charitativní policejní kalendář?
Odyseu, kterou jsem musel podstoupit, abych mohl fotit člena speciálních jednotek, už jsem popisoval v předchozím článku a příběh měl samozřejmě pokračování. Focení policistů se mi zalíbilo, ale už se mi zdálo příliš jednoduché fotit jen jednoho člověka, takže jsem se chtěl pokusit o sérii fotek, která bude ideálně vyprávět nějaký příbeh.
Dlouho jsme přemýšleli o vhodné formě, jakou oslovit velitelství Národní Protidrogové Centrály. Nakonec nás napadlo nabídnout jim focení kalendáře zdarma. My (retušér Jiří Kubík a já) si tak splníme sen, policisté získají zadarmo fotky do kalendáře a výtěžek pak bude moci jít třeba na charitu.
Tentokrát byla situace složitější v tom, že jsem potřeboval celou zásahovou jednotku na celý den. Abychom neplýtvali prostředky daňových poplatníků, tak jsme celé focení realizovali při cvičení jednotky a celou produkci jsme zajišťovali také my.
Jak tedy takové focení probíhá?
Krom postprodukce jsem zdaleka nejdelší čas a nejvíc energie věnoval studiu a přípravě. Celá série měla (víceméně) realisticky ukázat, jak by mohl probíhat zákrok proti drogovým padouchům. Tím, že veškeré vzdělání k tématu jsem získal z počítačových her a amerických filmů, jsem si potřeboval ujasnit, jak moc má realita společného s fikcí. Studoval jsem odbornou literaturu, záznamy reálných zákroků a pokoušel se definovat si momenty, které jsou klíčové a budou dobře vypadat na fotkách. K těm jsme si pak nakreslili storyboardy a mohla začít fáze produkce. Bylo potřeba najít lokace, sehnat modelku, stylistku, techniku a vše ostatní, bez čeho se focení neobejde.
Samotné focení bylo zajímavé. Všichni členové jednotky jsou samozřejmě tajní a nesmí být v žádném případě vidět na fotkách bez kukly, takže celý den trochu připomínal setkání KKK. Hned zpočátku jsem chtěl zkonfrontovat svoje poznatky s realitou, takže jsem si nechal zákrok přehrát. V prvním kole jsem policistům bohužel zapoměl říct, že modelka kterou budou zatýkat je křehká a jemná dívka. Když jí pak za plného běhu srazili na zem a spoutali, za neustálého křiku ‘Policie, policie, na zem ty hajzle’, chvíli trvalo, než se uklidnila a byla schopná fotit dál. Nakonec jsme si ale všechno vyjasnili, pánové pochopili že nemohou používat stejného autopilota jako při zákroku a během dne jsme zdárně vše nafotili.
Focení pro mě bylo velice specifické a z velké části nové. Tam, kde si u módy nebo reklamy mohu pózy volit v podstatě dle libosti, tady jsem byl omezen formou. Ta je u zákroku vpodstatě daná, neměnná a na mě bylo jen správně jí zachytit a vymyslet, z jakých úhlů bude ta která klíčová událost vypadat nejvíc dynamicky a současně zapadne i do příběhu.
Jak probíhala postprodukce?
Příběh se měl odehrávat za noci a měl být zasazen do opuštěné továrny uprostřed hornaté krajiny na přelomu podzimu a zimy. Velkou část elementů se nám podařilo najít už při hledání lokací, ale některé přeci jenom chyběly. Používali jsme stejný postup, který už jsem popisoval v předchozích článcích, takže jen ve zkratce.
Zdrojovou fotku je potřeba vyretušovat, zbavit všech rušivých elementů.
Dál fotku přesvěcujeme a barvíme a nakonec přidáváme atmosferické efekty (v tomto případě mlhu a sníh), které vše spojí dohromady a prohloubí pocit dynamiky a prostoru. U retuší tohoto rozsahu pak většinou čekáme s finálním barevným tónováním a úpravami kontrastu až na konec, abychom viděli, zda budou fungovat na celou sérii. Tady to bylo o to důležitější, že série měla působit konzistentně.
Do výsledku se pak nahrubo domontují buď elementy vytvořené ve 3D softwarech, nebo složené z kombinace fotek a realistické malby.
Celý projekt nám zabral ve dvou lidech od plánování až po finální fotky měsíc a půl a jisté je, že jsme si ho (i před občasné propadání zoufalství, že to snad nikdy neskončí) neskutečně užili a těšíme se na další…:)
Zda se dílo povedlo necháme na posouzení laskavému divákovi.
Zdroj textu a všech použitých fotografií: Stanislav Petera
