Svět módní fotografie, (stejně jako reklamy) je v současné době už téměř přesycen – všechno už tu někdy bylo, je velmi těžké přijít s něčím co diváky zaujme a budou si to pamatovat déle než do doby než otočí stránku či uvidí další reklamu. Jednou z cest jak za této situace uspět je pokoušet se posouvat hranice, zkoušet nové postupy nebo kombinovat staré a osvědčené tak jak to ještě nikdo neudělal. O něco podobného jsem se pokusil – vytvořit módní editoriál z prostředí které je daleko za hranicemi toho co je běžně k vidění v módních časopisech: příběh o souboji krásné dívky a jejího neohroženého druha s chobotnicí, odehrávající se na moři za bouřlivé noci. Něco na způsob ilustrací z knih Julese Vernea na kterých jsem vyrůstal, v kombinaci s trochou dramatu a akce z amerických filmů a s velmi silnou filmovou atmosférou.
po tom co je koncept na světě je první krok projít své archivy, internet a galerie umění a najít materiály které by co nejlépe ilustrovaly náladu a atmosféru celého příběhu
Vzhledem k tomu že jsem chtěl fotit v Čechách kde se mnoho chobotnic nevyskytuje, moří ani oceánů také ne (a už z principu jsem nebyl ochoten přijmout možnost že si mám vymyslet něco snazšího) nezbylo než sáhnout po variantě kde nafotím co půjde a zbytek se dodá v postprodukci. K projektu jsem si tedy přizval ještě Tomáše Müllera, jednoho z nejnadanějších lidí v Čechách když jde o matte-painting nebo fotorealistické montáže, který svolil že se se mnou do mé megalomanské (a ve své podstatě průkopnické, neboť matte painting ani 3D se v míře ve které jsme ho použili my v módní fotografii nevyskytuje, v Čechách ani ve světě) akce pustí.
Jako poslední krok zbývalo už jen přesvědčit šéfredaktora časopisu Dolce Vita* že jsem se opravdu nezbláznil a že to celé dobře dopadne – naštěstí jsme však spolu už pár podobných projektů úspěšně zvládli takže to nebyl až tak těžký oříšek – a mohla začít produkční fáze: sehnat lokaci, vybrat modelku, zadat stylistce jak má vypadat oblečení a zadat produkci jaká všechna světla, stroje na mlhu, déšť a vítr budeme potřebovat a nakonec nakreslit storyboard, který je u projektu tohoto rozsahu nezbytností, scénu po scéně, abychom věděli co přesně budeme fotit, z jakého úhlu a kolik bude potřeba postprodukce.
storyboard
Při objíždění lokací se ukázalo že plavidlo jaké bych si představoval (stará, zrezlá velrybářská loď) se nikde v okolí Prahy a nejspíš ani nikde v jinde v republice nevyskytuje, byli jsme tedy nuceni se spokojit se starými vyřazenými hasičskými loděmi na Vltavě, v Praze na Císařské Louce, s tím že je budeme schopni později přebarvit a trochu zreznout a ošuntět v procesu postprodukce.
Nadešel den focení – slunce pálilo, Vltava byla klidná, všichni asistenti, modelové, make-up artisti, stylisti, produkce i redaktoři na místě, světla i stroje připraveny, středoformátové fotoaparáty s digitálními stěnami (kvůli maximálnímu možnému rozlišení) připraveny. Nafotili jsme tedy co jsme potřebovali (a krásně se opálili :)) a přímo na místě (v současné době se fotí většinou přes firewire nebo wifi rozhraní z digitální stěny rovnou do počítače, tzn exponovaná fotka je hned v plném rozlišení vidět na obrazovce notebooku) vybrali s šéfredaktorem fotky.
Ty jsem pak v průběhu několika následujících dní vyretušoval a předal s detaily o tom jak přesně má výsledek vypadat Tomášovi.
finální retušovaný výstup od fotografa
Chobotnice vznikla kompletně ve 3D Studiu Max, obtočená kolem zjednodušeného modelu lodi přesně podle fotografie do které bude posléze vsazena, nasvícená podle reálného rozmístění světel při focení. Stíny a globální iluminace byly pak vyrenderovány zvlášť, podobně jako alfa kanál – a celý výsledný model Tomáš vsadil do scény tak že už téměř není poznat že jde o model a ne reálnou chobotnici.
Zbývá několik lokálních úprav kontrastu, barev, přidat rozbouřené moře (poskládané z referenčních fotografií ve vysokém rozlišení s barvami upravenými tak aby seděly k celkovému ladění obrazu), špetku vodní tříště a pár lžic mlhy husté tak že by se dala krájet a voila – výsledná scéna je na světě.
atmosferické efekty nafocené zvlášť, což má tu výhodu že je pak možno jich přidávat či ubírat podle toho jak se to zrovna hodí pro tu kterou fotografii
výsledná kompozice
Před finálním krokem fotografie dostává zpátky ke mně, já doladím detaily a začnu s konečnou postprodukcí – která zahrnuje úpravy barev (tónování tak aby výsledek připomínal scénu z filmu, za použití postupů ekvivalentních gradingu u filmového pásu, s tím rozdílem že tam kde se u filmu používají specializované stroje můj pracovní nástroj je Adobe Photoshop), kontrastu a celkové atmosféry tak aby byla ještě dramatičtější a scéna kompletně uvěřitelná.
finální scéna
To se zdařilo, a po zhruba dvou týdnech práce – jednom dni na úpravách každé fotografie pro Tomáše i mě je výsledek hotov, odeslán, schválen, pochválen, otištěn a zbývá už jen poplácat se po zádech, vydechnout si, odjet na týdenní dovolenou do Thajska a začít vymýšlet zda se příští story bude odehrávat na Marsu nebo v průběhu války drogových kartelů v Kolumbii.
Podívejte se také na kompletní sérii fotografií Superdiva pro magazín Dolce vita.
Zajímají Vás konkrétní postupy při vzniku těchto fotografií?
Připravili jsme pro Vás seminář Pokročilá postprodukce v módní a reklamní fotografii kde budeme tento i další zajimavé projekty rozebírat do hloubky, včetně ukázek konkrétních technik které používáme.
Stanislav Petera
www.stanislavpetera.net
matte/3d:
Tomáš Müller (Temüjin)
www.temujin.cz
credits:
retouches and final touchup: Stanislav Petera; styling: Jana Medková; make-up: Mária Kňapová, hair: Anna (toni&guy); production: Marek Jaroš; assisants: Jan Svoboda, Dan Vojtěch; models: Denisa D. (Elite Prague), Braňo O. (Exit Model Management Bratislava)
equipment/software used:
nikon d2x, hasselblad h2d/phase one 39mpx digital back, profoto, 3ds max, adobe photoshop
Design portal
https://www.designportal.cz/navody-tutorialy/jak-zkrotit-chobotnici.html
14.02.08
