Nedávno se na diskuzi Design Portalu řešil zajímavý problém. Jak to je s publikováním prací, jež vznikly v rámci působení v jiných firmách či studiích a tedy pod jejich hlavičkou. Vyvstává totiž otázka, co je vlastně mé a co už ne, co mohu prezentovat ve svém portfoliu a jak… je nás mnoho, kteří nemáme ve věci jasno a protože se i mě tato situace bezprostředně dotýká, není na škodu si o problému promluvit s někým povolaným. Oslovil jsem tedy patentového zástupce a odborníka na autorské právo JUDr. Petra Přehnila, Ph.D.
Je mnoho situací a jejich kombinací, které mohou nastat. Co tedy dělat, když chceme uveřejnit ve svém portfoliu práci, jež je více či méně naším dílem, ale v rámci práce pro agenturu či jiný subjekt mezi námi a klientem? Jen dodám, že budeme brát v úvahu pouze případy, kdy se skutečně jedná o naše dílo.
Ačkoliv počet osob, užívajících autorská díla ke své obživě roste, alespoň podle mých zkušeností roste též počet těch, kteří se domnívají, že znalost autorského zákona je něčím, nad co jsou ve své „umělecké praxi“ povzneseni. Připadá mi pak paradoxní, že „zloději křičí chyťte zloděje“, ale ani jeden z nich – tedy lidově řečeno okradený i zloděj – si nejsou tak docela jisti, zdali je jejich chování a jednání v souladu se zákonem. Znát práva a povinnosti autora se ale jinak nežli četbou a pochopením toho zákona nedá. Norimberský trychtýř, který by to každému umělci nejlépe ve spaní nalil do hlavy neexistuje. V podstatě každý, kdo si kdy koupil nějaký přístroj, přečetl si k němu manuál k obsluze. Autorský zákon je pak takovým základním manuálem k obsluze v autorské, chcete-li umělecké praxi. Navíc je profese umělce, alespoň u nás, dlouhodobě považována za synonymum nespolehlivosti a nesmyslné drahoty uměleckých děl; každá profese si buduje renomé sama, objednavatelé děl jsou všelijací, ale z nějakých zkušeností přece jen vycházejí. Takže prvním krokem k tomu, abych se mohl uměním živit, je alespoň znalost toho „základního manuálu“ chování smluvních stran, což je onen zmiňovaný Autorský zákon. Novela Občanského zákoníku sice obsahuje ustanovení o licenčních smlouvách, jsou však pouhým opakováním textu autorského zákona. Takže první rada zní: čtěte autorský zákon, je to předpis sloužící Vám.
Jsem zaměstnanec nějaké společnosti a v rámci práce pro ni jsem vytvořil nějaká nebo nějaké dílo. Chci jej publikovat ve svém portfoliu. Mohu?
Zde bude klíčovým momentem pracovní smlouva. Dovolím si zmínit jedno ze základních pravidel všech písemných smluv na světě: smlouva je materiálně zachycená dohoda. A dohoda je to, na čem se strany dohodly, písemná smlouva tedy má obsahovat právě onu dohodu. Jenže: umění se dohodnout, ačkoliv do režimu autorského zákona nespadá, činí nejméně polovinu toho „uměleckého živobytí“. Pokud tedy autor nastupující do pracovního poměru o detailech nejedná, neptá se a nepídí po významu ustanovení, kterým nerozumí, jen podepíše, může se snadno stát, že se písemně zavázal k něčemu, co řečeno nebylo a sám si tak svázal ruce k nakládání s díly, která jako zaměstnanec vytvořil. Jestliže tedy například v pracovní smlouvě podepíšete ustanovení, hovořící ve smyslu „…autor souhlasí s tím, aby jeho dílo bylo uváděno na veřejnost pod jménem a na náklady zaměstnavatele…“, je napříště již jasné, že takto bude dílo na veřejnost uváděno a „novější“ názor autora – tedy vůle toto ustanovení změnit ve svůj prospěch, bude opět otázkou jednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, třeba již bývalým.
Je to tedy tak, že pokud je ve smlouvě dodatek upravující nakládání s díly, pak se vše řídí podle jeho znění a jestliže takový dodatek není, pak mohu díla libovolně zveřejňovat (připomínám, že uvažuji pouze korektní případy, kdy kromě svého autorství zmíním i klienta a případné další informace o složení týmu a mé úloze v něm…)?
Obecně se dá říci, že to tak je. Poměrně snadným řešením ze situace u děl na zakázku je vyjednání podmínek označení díla vzniklého na zakázku: osobně jsem se setkal velice málo s námitkami zadavatele proti podpisu či označení autora včetně interaktivních řešení – finis coronat opus, konec korunuje dílo, a takovou korunkou díla může být právě podpis či signatura. Ještě malá poznámka k „libovolnému zveřejňování“ – nikdy nelze díla zveřejňovat a užívat tak, aby mohla vést k poškození zadavatele či smluvního uživatele díla, a to včetně rizika poškození (nemusí tedy k poškození dojít, stačí, že je vyvoláno nebezpečí poškození) např. dobrého jména společnosti zadavatele atd. Takové jednání pak lze kvalifikovat jako jednání poškozující dobré jméno zadavatele z hlediska nekalé soutěže, a pokud nejsou strany v soutěžním vztahu (např. nevěnují se na trhu stejným obchodním aktivitám), pak jako poškozování cizích práv.
Je rozdíl mezi on-line porfoliem a tištěným?
Z hlediska autorského zákona se jedná o jiné způsoby rozšiřování díla, v každém případě jsou ale oba způsoby užitím díla. Takže rozdíl je jistě technický a dále speciálně vymezený v autorském zákoně v ust. § 12–25, ale v obou případech se jedná o užití díla. Jak řečeno shora, jestliže jsem se smluvně zavázal například zmíněnému zaměstnavateli, že díla budou uváděna pod jeho jménem, tj. pod jménem firmy, a nikoliv pod mým jakožto autora, musím tento svůj závazek dodržet. Zmíněná ustanovení § 11–25 autorského zákona se týkají majetkových práv autora, důležitá jsou však i práva osobnostní (ust. § 11 autorského zákona) který v odstavci druhém říká, cit.: „Autor má právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho díla, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé.“
Ale zpět k rozdílu mezi tištěným a on-line portfoliem: pokud kdokoliv užíváte cokoliv, co buď není vaším dílem či jste se zavázali takto nekonat (např. ve smlouvě ustanovením, obsahujícím větu „o užívání a označování díla rozhoduje výhradně zaměstnavatel, případně zadavatel“), z hlediska odpovědnosti za protiprávní jednání v nich rozdíl není.
Jsem na vlastní noze a společností jsem najmutý pouze pro jeden konkrétní projekt – je zde rozdíl oproti předchozímu případu?
Opět bude klíčová smlouva – v ní se strany zavazují, co a jak budou konat s dílem, jak je budou označovat, kolik bude činit sjednaná odměna a podobně. Když se pokusím zjednodušit obsah smlouvy na několik zájmen, budou znít:
KDO S KÝM?, CO?, JAK?, V JAKÉM TERMÍNU?, ZA KOLIK?
Dalšími pak budou detaily, upravující právě tyto klíčové body smlouvy. K tomu si dovolím dodat něco na adresu formulářových smluv, volně plujících internetem: ne všechny jsou kvalitní, ne všechny jsou pak autory smysluplně doplněny a velmi, skutečně velmi často jsou k ničemu, protože podepisující nepochopil jejích obsah a podepsal řadu vzájemně si odporujících ustanovení. Vyznat se v takovém dokumentu (kterému se v 90. letech kvůli stálému kopírování říkalo Dr. Minolta) je pak téměř vždy práce pro soud.
Nehledejte zázračné dokumenty, neexistují (pokud ano, nevím o nich), na papír smlouvy se snažte vyjádřit svoji vůli a výsledky jednání. Když máte něco podepsat, musíte rozumět všemu, co text obsahuje. Není pravdou, že čím více stran či paragrafů smlouva obsahuje, tím je lepší.
Co když ve smlouvě žádný dodatek upravující tyto případy není. Jistě ale existují pravidla, jak se chovat, co mohu a co může druhá strana…
Jednoduše řečeno – co jsem si vyjednal, to platí. Zkuste si místo svého díla představit třeba osobní auto: mohu s ním jezdit, jen pokud mám řidičák, pokud s ním jezdí i má žena, musíme se dohodnout na tom, kdy s ním bude jezdit ona a kdy já, kdo bude kupovat palivo a hradit opravy etc. Speciální úprava práce s autorskými díly vyžaduje naprosto stejné chování jako práce s auty, alespoň co se týká povinnosti plnit sjednané dohody. Je vlastně velkou výhodou, že pro řadu typů smluv vyžaduje k jejich platnosti autorský zákon písemnou formu – aniž bych předjímal číkoliv zlý úmysl, napsané se nezapomene.
Co dodatky smlouvy, upravující tento případ – je i přes případný zákaz nějaká možnost se k dílu hlásit?
A je vůbec možné dodatkem zcela zamezit tomu, abych se mohl vydávat za autora díla a případně jej i v nějaké formě prezentovat? Nedovedu si představit, že je možné zcela znemožnit, aby se autor ke svému dílu hlásil. Je vůbec možné (legální) dodatkem zcela zamezit tomu, abych se mohl vydávat za autora díla a případně jej i v nějaké formě prezentovat, či se na něj odvolávat? Nemůže se stát, že takovýto dodatek bude přímo v rozporu se zákonem – a tedy neplatný? Mám vůbec nějakou šanci pro případ, že jsem již smlouvu podepsal?
Vydávat se za autora cizího díla nesmím nikdy, pokud tak činím, jsem epigon, plagiátor, podvodník, jakkoli chcete, ale nikdy to nebude líbivé označení. Jak budu své dílo označovat, kdo jej bude uvádět na veřejnost a jak jej označí je otázkou toho, na čem jsme se s tím, kdo dílo případně uvede na veřejnost místo autora, dohodli. Dodatek každé smlouvy by neměl měnit její původní smysl, je to dodatek, tedy by měl doplňovat, nikoli měnit.
Jinak se také dá od smlouvy odstoupit, což jistě bude mít druhou stranu mince, a to povinnost odstupujícího uhradit náklady již vzniklé, případně nahradit související škodu. To už bude s největší pravděpodobností otázka pro soud. Nejsnazší cestou je dohoda účastníků stran smlouvy o tom, jak a ve kterém bodu se která část smlouvy mění, pochopitelně písemně zachycená a podepsaná účastníky, pokud prvotní smlouva hovoří o tom, že ji lze měnit pouze formou dodatků, které se stanou nedílnou součástí smluvního textu, pak se tak rovněž musí stát. Mnoho jsem již držel dokumentů v ruce, které v tomto smyslu hovořily, ale přílohy neobsahovaly…
Je rozdíl, zda jsem tvůrcem díla pouze já, nebo zda se jedná o dílo v týmu?
Samozřejmě. Autorský zákon na to pamatuje v ust. § 5 – Autor a v ust. § 8 – Spoluautoři. A pozor na různé pomocníky – ne každý, najmě pak zadavatel, je spoluatorem.
Jaká je vaše rada pro řešení těchto případů? Jak byste navrhoval řešit publikování svých prací?
Univerzální rada neexistuje, krom již řečeného – jednat tak, aby byly obě strany spokojeny s výsledkem dohody. Doporučil bych číst, co je mi předkládáno k podpisu, jednat o tom, čemu nerozumím, nebát se použít srozumitelného textu. Univerzální může být jen přísloví, a jedno mne tu napadá: líná huba, holé neštěstí.
Krom uměleckého zdokonalování mohu tedy jen doporučit učit se vyjednávat. Je vlastně velkou výhodou, že pro řadu typů smluv vyžaduje k jejich platnosti utorský zákon písemnou formu – aniž bych předjímal číkoli zlý úmysl, napsané se nezapomene.
Nakonec bych rád poděkoval za rozhovor ._.
._. Skákala
https://www.designportal.cz/nazory-komentare/Autorske_pravo.html
04.04.09
