Vizuální identita koncertu Bobbyho McFerrina a Jazzfestu Brno

Bobby McFerrin si na nepřízeň českých grafiků rozhodně nemůže naříkat. Jeho nedávné koncerty v Praze a Ostravě doprovodily výborné plakáty agentury Touch a vizuální stránku jeho blížícího se vystoupení v Brně si vzal na starost Skákala (Petr Skala), stejně jako celý desátý ročník JazzFestu Brno, v jehož rámci se zmiňovaný koncert bude konat.

Podle mého názoru se jedná o naprosto skvělou a výjimečnou práci, která má i tu nezanedbatelnou výhodu, že je díky propagaci poměrně hodně vidět, a má tedy i možnost trochu kultivovat prostor kolem nás. Alespoň na nějaký čas.

Plakáty pro JazzFest

Rozhovor

Co všechno jsi pro JazzFest Brno připravoval?

Letos se po dvou letech k JazzFestu vracím a hned jde o trošku výjimečný ročník – jednak je jubilejní desátý, a navíc kromě tradičního kompaktního hudebního bloku se v rámci JazzFestu ještě konal koncert Bobbyho McFerrina. Na začátku jsme si ale řekli, že komunikovat Ferrina jako jazzovou muziku by mohlo být kontraproduktivní. Na Ferrina jsme samozřejmě chtěli dostat hodně lidí, ale také jsme věděli, že se hodně lidem bude líbit. A to i těm, kteří ho neznají a pro které by jazzová škatulka mohla být odrazující.

Jinak se dělalo několik verzí plakátů, kdy jsou levé a pravé, které se dají všelijak kombinovat. Fyzicky se ale nedělalo šest verzí A1. To by bylo na výrobu zbytečně finančně náročné. Nicméně různé návrhy se použily pro rozličné velikosti (dvakrát A4 do MHD, A3 a A2 do škol…) a myslím, že i při dotisku se pak použily jiné motivy. Pak se dělalo několik billboardů. Uvědomil jsem si, že billboard díky inkjet tisku může být každý jiný a nezvyšuje se tím produkční cena (narozdíl od plakátů), takže jsem si mohl vyhrát – šlo jen o mou práci.

Festival už je pak zcela jednotný. Ale ta spojitost s festivalem je v barevnosti, náladě a je použito stejné písmo. Letos je šest plakátů na jednotlivé interprety a jeden celkový. To samé platí i pro billboardy. A ještě se připravila festivalová znělka na podium a do TV.

Výhodou je, že letos poprvé mám na starosti pouze plakáty a billboardy – tedy pouze základní ideovou a vizuální formu. A taky jsou to dva zcela odlišné formáty, ze kterých už jde tvořit další tiskoviny, a proto ostatní věci jdou mimo mě a připravuje je někdo jiný podle nastavených pravidel.

Plakáty pro koncert Bobyho McFerrina

Jaká je hlavní myšlenka vizuálů?

U Ferrina jsem to popsal výše. Ona totiž zcela konkrétní myšlenka není nikdy přesně definovaná, jde spíš o to, nějak tu muziku doplnit vizuálně. Hlavně jí neodporovat – de facto ji ilustrovat. To s tou ilustrací muziky je ale strašně subjektivní a u jednotného stylu pro vícero interpretů i těžko použitelné. Ona myšlenka je ale formovaná vnějšími okolnostmi, těm na počátku nechávám volný průběh a až pak se snažím věci formovat podle sebe.

U Ferina, který se začal připravovat někdy v říjnu, jsme si definovali, pro koho daná muzika je. Z toho nám vyšlo, že vícero stylů by mohlo fungovat. Pak bylo potřeba tomu dát nějakou fazonu. Založil jsem to na nápisu McFerrin (resp. Bobby McFerrin) s tím, že fotka je někde v druhém plánu. Kdo ví, jak vypadá, ho nepotřebuje vidět, a kdo neví (hodně lidí ho má v hlavě z doby Don’t worry be happy), tomu fotka nepomůže. Hlavní se tedy stalo jeho jméno. No a pak už to je jednoduchý – je sám na pódiu, hraje si s hlasem, improvizuje, občas podle pravidel, jindy ne… Takže plakát je jen to jeho jméno a s ním si pak všelijak hraju. Vizuálně pro různý typy lidí, v něčem bez pravidel, jindy rigidně je dodržující…

A když přišel JazzFest, řešili jsme jako jednu z prvních základních otázek, co s fotkama. Kluci chtěli fotku interpreta. Já ne. To mělo několik důvodů – fotka je moc konkrétní, ale já jsem chtěl něco víc abstraktního (neděláme popík a šlo mi víc o vlastní hudbu a nástroje než o obličeje)…

S fotkama navíc bývají tyto problémy:
– nejsou
– jsou pozdě
– ty, co jsou, jsou pouze portréty. Jsou malý, černobílý, barevný, starý, nový…
– z čehož plyne, že nejsou nikdy ve stejným stylu, takže se těžko sjednocují.

Díky tomu překreslování můžu použít vlastně jakoukoliv fotku z webu. I zcela malou. Takže si přesně vyberu, která mi sedí, občas něco někde přidám nebo uberu a jakž takž je to pak jednotný – což je zásadní.

No a ta myšlenka? Z blízka tu fotku nepoznáte, z dálky ano. Musíte mít trochu odstup/rozhled – to mi přijde příhodné pro jazz a vůbec to je takové hledání konkrétní postavy. Bílá typografie je pro informace v prvním plánu. Ostatní informace, který si zjistí člověk až v momentě, kdy k plakátu dojde a kdy už ho nerozptyluje fotka, jsou potlačený barvou, takže plakát by měl z dálky působit co do množství informací velmi jednoduše. To, že to jsou světýlka města, když je máte rozmazaný, nebo „něco“ poletujícího, co na chvíli zformuje obraz a pak se to zase ztratí… to jsou moje vnitřní významy, který ani nepotřebuju, aby někdo našel… ostatně, ať si v tom najde kdo chce, co chce – jako v jazzu.

Obecně přimět diváka plakátu k tomu, aby si v něm něco hledal, by byl luxus.

Co tě inspiruje k tomu dělat každý rok takhle skvělou práci?

Co konkrétního mě inspiruje? Asi všechno kolem mě. A proto chci, aby se lidi pohybovali kolem věcí, které se jim budou líbít a které je osloví. Mám na tu chvilku, kdy plakáty odolávají přelepu, takovou docela velkou výstavu. Kolemjdoucí a kolemjedoucí jsou její návštěvníci. A snad je taky inspirují věci kolem nich, proto se toho snažím využít.

Díky za rozhovor!